Společnosti xxx není známo žádné ustanovení právního předpisu, které by poskytovateli služeb přístupu k internetu dávalo povinnost či jen možnost samostatně posuzovat oprávněnost uplatněných nároků či protiprávnost obsahu třetí strany a rozhodovat o výjimce z vlastní povinnosti zdržet se blokování, omezování či jiné diskriminace konkrétního obsahu.
Naopak, dle § 3 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, v platném znění, je odpovědnost poskytovatele služby spočívající v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím sítí elektronických komunikací za obsah takových informací omezena toliko na případy, kdy poskytovatel přenos sám zahájí, zvolí adresáta nebo zvolí či změní obsah přenosu. Protože společnost xxx v popsaném případě zjevně nenaplňuje žádnou z těchto podmínek (není to ze strany Vašich klientů ani tvrzeno), není za přenášený obsah jakkoli odpovědná.
Současně na rozdíl od poskytovatelů služeb automatického dočasného meziukládání informací či ukládání informací poskytovaných uživatelem (§ 4 a § 5 zákona č. 480/2004 Sb., v platném znění) zákon u poskytovatele služby přenosu informací v § 3 téhož zákona ani nepředpokládá možnost zjistit protiprávnost informací a přijmout opatření k jejich odstranění či znepřístupnění. To je ostatně v souladu s realitou, protože není rozumně možné po poskytovatelích služeb přenosu informací požadovat analýzu obsahu a legality ohromného množství dat právě přenášených sítí v reálném čase.
Společnost xxx tedy nemůže o své vůli a ani na základě soukromoprávní žádosti soukromé osoby, jimiž Vaši klienti nepochybně jsou, zahájit blokování konkrétních stránek.
Pokud by takovýto mechanismus byl připuštěn, znamenalo by to, že každý poskytovatel připojení k internetu by mohl obdržet desítky či stovky žádostí o zablokování přístupu k určitým stránkám a poskytovatel připojení k internetu by se stal nechtěným arbitrem sporů, o nichž nemá (a ani nemůže mít či vyžadovat) jakékoli informace. Velmi snadno by se takováto „korespondenční metoda“ („napiš operátorovi a on zablokuje stránky“) zvrhla ve vyřizování účtů mezi provozovateli jednotlivých stránek (kupříklad provozovatel stránek seznam.cz by mohl požadovat zablokování přístupu ke stránkám idnes.cz, provozovatel stránek prima.cz by mohl požadovat zablokování stránek nova.cz atd. atd.) a stala by se snadno zneužitelným nástrojem pro nekalosoutěžní jednání. Navíc by bylo brzy zřejmé, že každý poskytovatel by měl jinou množinu stránek, které má podle těchto žádostí blokovat, takže u poskytovatele A by stránky seznam.cz byly zákazníkům přístupné, avšak u poskytovatele B, C až Ž nikoli. A naopak poskytovatelé A, B, C byli jediní, kteří blokují stránky prima.cz. To by bylo důsledkem toho, že na trhu působí stovky poskytovatelů internetového připojení, kteří touto Vaší žádostí zřejmě osloveni nebyli. To může mít dopad i z hlediska možnosti konkurovat takovýmto „lokálním“ či menším poskytovatelům internetového připojení.
Připuštěním této metody by do poskytování přístupu připojení k internetu vneslo neuvěřitelný a až zničující chaos a jen to ukazuje, že požadavek Vašich klientů nerespektuje specifické postavení, které poskytovatelé připojení k internetu mají. Lze to připodobnit tomu, jako kdyby někdo požadoval po poště, aby sousedovi nedoručoval balíčky anebo od souseda naopak nepřijímal žádnou odchozí poštu. Tím by byla popřena podstata samotné pošty coby veřejně dostupné služby a nemůže brát v úvahu přání (často rozporuplná) jednotlivých účastníků poštovního styku. Pošta (držitel poštovní licence) z podstaty věci takovým žádostem nemá ani možnost ani jakoukoli povinnost vyhovět. Jinými slovy, taková žádost je neoprávněná – protože mezi žadatelem a poštou neexistuje žádná (ani smluvní ani zákonná) norma, která by zakotvovala povinnost pošty žadateli vyhovět.
Žadatel tak není z hlediska soukromého práva věřitelem pošty, která by – jako jeho dlužník - byla povinna na základě jeho žádosti něčeho se zdržet (zde doručování třetí osobě). To je přitom základní premisa, která platí i v tomto případě.
Mezi Vašimi klienty a společností xxx coby poskytovatelem připojení k internetu neexistuje hmotněprávní závazek ve smyslu § 1789 obč. zákoníku, z něhož by plynula povinnost xxx zdržet se zpřístupňování stránek svým zákazníkům a z něhož by plynulo právo Vašich klientů takové zdržení se požadovat.
Společnost xxx jako poskytovatel připojení k internetu nemá tedy možnost vyhovět dobrovolně žádosti nebo předžalobní výzvě ke zdržení se poskytování služeb elektronických komunikací spočívajících v umožnění přístupu na konkrétní vybrané webové stránky.
Takovým podkladem není ani § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona, ani rozsudek SDEU ve věci C‑314/12, protože tento rozsudek se jakkoli nevypořádával s otázkou síťové neutrality, protože nařízení o síťové neutralitě v době rozhodování ještě neexistovalo.
Tím společnost xxx neříká, že Vaši klienti nemají možnost domáhat se ochrany svých práv, cítí-li se na nich zkráceny. Co je ale klíčové, na svých právech NEJSOU Vaši klienti zkráceni protiprávním jednáním společnosti xxxxx.
Poskytovatel připojení k internetu ale nemá jakoukoli možnost přezkoumávat oprávněnost žádostí různých soukromých subjektů o blokaci stránek, o jejichž existenci často ani neví. Podstata služby připojení k internetu je v tom, že poskytovatel přístupu k internetu poskytuje svým zákazníkům právě onen „přístup“, ale za obsah přenášených služeb neodpovídá. K tomu srov. i ustanovení § 61 odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb. „Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací neodpovídá při poskytování této služby za obsah přenášených zpráv.“ To není výraz jakéhokoli alibismu, nýbrž konstatování čirého technického faktu.