Management Summary
Téma: Blokování přístupu k internetovým stránkám z důvodu porušování
autorských práv
Kontext: Český telekomunikační úřad (dále „Úřad“) byl požádán o
stanovisko k výzvám nositelů autorských práv, kteří po poskytovatelích
internetového připojení požadují blokaci přístupu k internetovým
stránkám, jež údajně porušují autorská práva, s odvoláním na § 40
odst. 1 písm. f) autorského zákona.
Právní rámec:
Podle nařízení (EU) 2015/2120 o otevřeném internetu smí poskytovatelé
internetu blokovat obsah pouze na základě rozhodnutí soudů nebo
příslušných veřejných orgánů.
Nařízení (EU) 2022/2065 o digitálních službách stanoví, že
poskytovatelé internetového připojení neodpovídají za přenášené
informace, pokud neovlivňují obsah ani nezvolí příjemce.
Směrnice 2001/29/ES umožňuje nositelům autorských práv žádat soudní
zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou využívány k
porušování autorských práv.
Klíčová zjištění:
Povinnost poskytovatelů internetu: Poskytovatelé internetu nemohou
samostatně blokovat obsah na základě výzev nositelů autorských práv.
Blokaci lze realizovat pouze na základě rozhodnutí soudu nebo
příslušného orgánu.
Odpovědnost za přenášené informace: Poskytovatelé nenesou odpovědnost
za obsah přenášený prostřednictvím jejich služeb ani po upozornění na
jeho možnou nezákonnost.
Role soudu: Výzvy nositelů práv by měly být adresovány soudům, nikoliv
poskytovatelům internetových služeb. Pouze soud může vydat rozhodnutí
o blokaci přístupu k určitému obsahu.
Doporučení:
Nositelé autorských práv by měli využít právního prostředí a domáhat
se blokace protiprávního obsahu prostřednictvím soudů.
Poskytovatelé internetu by měli vyčkat na soudní rozhodnutí, aby
minimalizovali riziko odpovědnosti za své kroky.
Úřad bude konzultovat tuto problematiku s Ministerstvem kultury, aby
byl výklad právních předpisů jednoznačný a konzistentní.
Závěrečné poznámky:
Názor Úřadu není závazný a jeho stanovisko se může měnit na základě
budoucí judikatury nebo dalších právních analýz.
Úřad poskytne další informace po konzultaci s Ministerstvem kultury.
Text odpovědi z Úřadu:
Vážený pane prezidente, dne 26. listopadu 2024 obdržel Český
telekomunikační úřad (dále jen „Úřad“) Váš přípis z téhož dne, v němž
žádáte o poskytnutí vyjádření Úřadu ve věci výzev nositelů autorských
práv, jimiž se po poskytovatelích služby přístupu k internetu domáhají
zablokování přístupu uživatelů jejich služby k vybraným internetovým
stránkám používaným k porušování autorských práv odvolávajíce se na §
40 odst. 1 písm. f) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o
právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. K Vašemu dotazu lze s
přihlédnutím ke kompetencím Úřadu uvést následující.
Podle čl. 3 odst. 3 třetího pododstavce nařízení (EU) 2015/2120, ze
dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se
přístupu k otevřenému internetu a maloobchodní ceny za regulovanou
komunikaci v rámci Unie a mění směrnice 2002/22/ES a nařízení (EU) č.
531/2012 (dále jen „nařízení o otevřeném internetu“) smí poskytovatel
služby přístupu k internetu blokovat konkrétní obsah pouze v případech
stanovených v tomto ustanovení, mj. je-li to nezbytné za účelem
dodržení unijních legislativních aktů či vnitrostátních právních
předpisů, které jsou v souladu s právem Unie, jež se vztahují na
poskytovatele služeb přístupu k internetu, nebo opatření provádějících
v souladu s právem Unie tyto unijní legislativní akty či vnitrostátní
právní předpisy, včetně rozhodnutí soudů nebo veřejných orgánů s
příslušnou pravomocí. Blokování přístupu k určité internetové stránce,
resp. doméně, aniž by byly splněny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 3
nařízení o otevřeném internetu, je přestupkem podle § 118 odst. 12
písm. o) bodu 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických
komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, který podle § 120 odst. 1
téhož zákona projednává Úřad.
Podle čl. 4 odst. 1 nařízení (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o
jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (dále
jen „nařízení o digitálních službách“) poskytovatelé služby „prostého
přenosu“, včetně poskytovatelů služby přístupu k internetu (srov.
např. rozsudek Soudního dvora ve věci C‑70/10), neodpovídají za
přenášené či zpřístupněné informace, pokud nevolí jejich příjemce,
nevolí či nemění jejich obsah a nejsou původci přenosu. V rozsudku ve
věci C‑484/14 k tomu Soudní dvůr konstatoval, že analogická aplikace
čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení o digitálních službách vymezujícího
podmínky odpovědnosti poskytovatelů tzv. hostingových služeb i na
poskytovatele služeb prostého přenosu není ani pro účely ochrany
autorských práv přípustná [rozsudek pojednává o tehdy platných čl. 12
odst. 1 a čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice 2000/31/ES, jejichž obsah
byl přenesen do čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení o
digitálních službách]. Jinými slovy, poskytovatel služby přístupu k
internetu za přenášené informace podle názoru Soudního dvora
neodpovídá ani v případě, že se o (možném) přenosu konkrétních
informací dozví a nepřijme žádná opatření ke znemožnění přístupu k
nim.
Ustanovení čl. 4 odst. 3 nařízení o digitálních službách však umožnuje
justičním nebo správním orgánům (nikoliv dotčeným osobám) požadovat,
aby poskytovatel služby přístupu k internetu ukončil protiprávní
jednání (třetí osoby) nebo mu předešel. Pravomoc vydat v konkrétní
věci takové soudní či správní rozhodnutí ovšem nevyplývá přímo z čl. 4
odst. 3 nařízení o digitálních službách, a musí být tudíž stanovena
jiným právním předpisem.
Podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o
harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním
souvisejících v informační společnosti (dále jen „směrnice
2001/29/ES“) členské státy zajistí, aby nositelé [autorských] práv
měli možnost žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům,
jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského
práva nebo práv s ním souvisejících. Citované ustanovení směrnice
2001/29/ES bylo promítnuto do § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona,
které stanoví, že autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo
jehož právu hrozí neoprávněný zásah, se může domáhat též zákazu
poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo
ohrožování práva autora. V rozsudku ve věci C‑314/12 Soudní dvůr
vyložil, že zprostředkovatelem ve smyslu čl. 8 odst. 3 směrnice
2001/29/ES, resp. poskytovatelem služby ve smyslu § 40 odst. 1 písm.
f) autorského zákona, se rozumí i poskytovatel služby přístupu k
internetu.
Jak § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona, tak čl. 8 odst. 3
směrnice 2001/29/ES hovoří o právu domáhat se (soudního) zákazu
poskytování služeb zprostředkovatelem, nikoliv o právu domáhat se
ukončení poskytování jeho služeb bez dalšího. Oprávnění nositele
autorských práv tedy podle názoru Úřadu směřuje vůči soudu, nikoli
přímo vůči zprostředkovateli, který v právním slova smyslu nemůže
poskytování služby sám sobě zakázat. To pak koresponduje i s výše
citovanými ustanoveními nařízení o digitálních službách a judikaturou
Soudního dvora, podle nichž poskytovatel služby přístupu k internetu
neodpovídá za přenášený obsah ani po upozornění na jeho nezákonnou
povahu ze strany dotčené osoby, může mu však být soudem nařízeno, aby
učinil opatření, která povedou k ukončení či předcházení nezákonného
jednání třetí osoby. Jinými slovy, čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES
nemá být speciálním ustanovením k čl. 4 odst. 1 nařízení o digitálních
službách, nýbrž promítnutím čl. 4 odst. 3 nařízení o digitálních
službách, resp. tehdejšího čl. 12 odst. 3 směrnice 2000/31/ES, do
směrnice 2001/29/ES, tj. výše zmíněným zmocněním soudu, jehož
existence je pro naplnění čl. 4 odst. 3 nařízení o digitálních
službách nezbytná. To je patrné rovněž z poslední věty recitálu č. 16
ke směrnici 2001/29/ES, podle něhož touto směrnicí, tedy ani jejím čl.
8 odst. 3, nejsou dotčena ustanovení směrnice 2000/31/ES o (výjimkách
z) odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, tj. ta
ustanovení, která byla později přesunuta do čl. 4 až 8 nařízení o
digitálních službách.
Je-li vyloučena odpovědnost poskytovatele služby přístupu k internetu
za přenášené informace i po upozornění na jejich nezákonnou povahu ze
strany dotčené osoby, z podstaty věci by neměl být povinen činit pouze
na základě takového upozornění, resp. výzvy, ve vztahu k přenášeným
informacím jakákoliv opatření.
Nutno též připomenout, že text § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona
ani čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES sám o sobě neomezuje jejich
použití na intenzivní porušování autorských práv k audiovizuálním
dílům skrze sdílení obsahu porušujícího autorská práva mezi uživateli
služby jako v případě projednávaném Městským soudem v Praze pod spis.
zn. 12 C 19/2022. Výzva nositele autorských práv k zablokování
přístupu ke konkrétní internetové stránce opírající se o § 40 odst. 1
písm. f) autorského zákona by proto mohla být odůvodněna kupříkladu
tvrzeným neoprávněným použitím melodie, určitých slov, kresby či loga
na takové stránce. Pakliže by měl poskytovatel služby přístupu k
internetu povinnost sám vyhodnotit, zda je nutno k dané výzvě
předmětnou internetovou stránku zablokovat, dostával by se do role
arbitra sporů v oblasti autorského práva, které se mnohdy vyznačují
vysokou mírou složitosti co do skutkové i právní stránky, což jistě
nemá být jeho rolí. Posuzovat by navíc musel nejen samotnou
(ne)existenci dotčeného práva autora, nýbrž i možnosti jiného způsobu
nápravy případně zjištěného protiprávního stavu, proporcionalitu
požadavku nositele autorských práv ve vztahu k povaze a množství
případného nezákonného obsahu, resp. zbylého obsahu, svobodě projevu,
právu na informace, politickým právům (k tvrzenému porušování
autorských práv často dochází rovněž při volebních kampaních) apod.
Ze všech výše uvedených důvodů se Úřad přiklání k názoru, že prostá
výzva nositele autorských práv odvolávajícího se na § 40 odst. 1 písm.
f) autorského zákona nenaplňuje podmínky čl. 3 odst. 3 třetího
pododstavce písm. a) nařízení o otevřeném internetu a poskytovatel
služby přístupu k internetu, který by výzvě vyhověl, aniž by vyčkal na
rozhodnutí soudu přikazující blokaci přístupu uživatelů jeho služby ke
konkrétní internetové stránce, by mohl být shledán odpovědným za
přestupek podle § 118 odst. 12 písm. o) bodu 1 zákona o elektronických
komunikacích. To lze dovozovat také z usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. června 2024, čj. 2 Co 47/2023-91, týkajícího se právě § 40
odst. 1 písm. f) autorského zákona, v jehož odůvodnění se ve vztahu k
nařízení o otevřeném internetu hovoří o „výjimce, založené evropskou i
národní úpravou, „soudních zákazů vůči poskytovatelům služby““.
Vážený pane prezidente, dovolte mi závěrem upozornit, že vyslovený
názor Úřadu není jakkoliv závazný pro členy vašeho spolku či další
dotčené osoby a samozřejmě ani pro soudy či jiné orgány veřejné moci.
Nelze též vyloučit, že s ohledem na vývoj judikatury, doposud pominuté
argumenty uplatněné kupříkladu účastníkem v budoucnosti vedeného
správního řízení či specifické okolnosti daného případu může Úřad v
konkrétním správním řízení, resp. při prošetřování podnětu k jeho
zahájení, dospět k závěru, který nebude v souladu s nyní formulovaným
názorem.
Pro odpověď na Vámi položenou otázku je navíc stěžejní výklad § 40
odst. 1 písm. f) autorského zákona, což je právní předpis spadající do
gesce Ministerstva kultury. Úřad proto danou věc bude konzultovat s
tímto ministerstvem, přičemž výsledek konzultace Vám samozřejmě
poskytne.